Radek Pilař

23. 4. 1931
Narodil se v Písku sedmnáctileté svobodné Květoslavě Rokůskové. Jeho celé jméno je Radomil Vojtěch Rokůsek.
„Moje první kresba byla moje maminka a nakreslil jsem ji v osmnácti měsících, i když to zní operetně. Tu kresbu mám dodnes.”

„Lesy okolo mého rodného města, řeka, obloha, babička, děda, to byl dar pro celý život. Krajina mého dětství je naplněná láskou. Pohádky jsem v dětství nemaloval, ale poslouchal, babička je uměla vyprávět.“

1942
Během války se ozval biologický otec, kterého si matka vzala, a chlapec dostává jeho příjmení Pilař. Otec měl však velmi sobeckou povahu a oženil se jen ze strachu z toho, co válka přinese.

1945
,,Matka se rozvádí pro zásadně odlišné pojetí života s otcem, kterého nechtěla opustit ve válce. Odcházíme zpět k prarodičům do Písku.“

1946
Navštěvuje reálné gymnázium v Písku.
„Dnes jsme dostali první balík UNRA - od strýčka z Ameriky. Maminka byla velmi ráda. Byl jsem překvapen. Pili jsme celý den „zrnkové kaffe“. I'm studying English.“
„V létě jsem byl na stavbě mládeže v Kunčicích. Získal jsem první negativní zkušenost se socialistickým budováním a morálkou. Nástup do KSČ jsem odmítl a nikdy jsem nebyl členem této strany.“

1950
Maturita a  přijetí na Akademii výtvarných umění v Praze k profesorovi Vlastimilu Radovi.
Zkoušky úspěšně složil i na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou k Emilu Fillovi, ale rozhodl se pro AVU.
„Jednou jsme si řekli, že kdo hodí čepici na pět metrů vzdálený věšák, ten udělá zkoušky na Akademii. A vyšlo to.“
Studentská léta:
„Je to krásný, jak citlivý srdce matčino zachytilo úpěnlivý signál poslaný po vlnách stratosféry. Děkuji Ti, mami, za pětadvacetikorunu, přišla v pravý čas. Již několik dní je celá naše světnice bez peněz. Nebylo už ani na večeři, protože valuty byly nehospodárně a lehko roztočeny. Podařilo se nám naštěstí pro kolektiv vydělat kus sádla, bochník chleba a ještě dvacet korun v hotovosti. Byli jsme zachráněni a teď je dobře. Ale nemysli si, mami, že nějak utrácím - buď bez starosti. Od té doby, co jsem  v Praze, byl jsem jen jednou v kině a vypil pár piv. Pivo piju každý den, jedno k obědu a někdy i k večeři. Moji kolegové ale mnohdy měří vypitá piva na metry.“

1956
Výstavy ve Varšavě, Praze, Brně, později v Bologni, Miláně, Oslu, Montrealu.
„Poslouchali jsme Edith Piaf na gramofonové desce, její šansony propašované z Francie. Ty nevytvářely jenom atmosféru večerů v ateliéru, ale posilovaly nás ve víře ve smyslu citu, lásky, přátelství na tom malém ostrůvku pod střechou jednoho vinohradského domu. Byla to doba po skončení malířské Akademie, doba hledání cesty, doba radostí, smutků a pochyb mládí. Bez přátel u Modrého Portugalu - tehdy byla lahev za deset korun - by to bylo mnohem těžší.“

1957
Svatba se spolužačkou Růženou Tikvovou. Manželství nemělo dlouhého trvání, zůstali však přáteli.

1962
Umírá maminka.
„Je mi matky hrozně líto, byla tak mladá pro smrt a tak mladá pro štěstí.“

1963
Svatba s Ludmilou Spilkovou.

1963 – 1964
Vytváří první filmy pro děti pro tehdejší Československou televizi a Krátký film.
Spoluzakládá známý časopis pro nejmenší Sluníčko, rovněž ilustruje do Mateřídoušky.
Účastní se Biennale v Paříži.
„Tehdy v sobě umění spojovalo pohyb, film a hudbu. Byl to výkřik životního umění - Le cri d'un art vital. Tahle základní myšlenka jakoby přes bariéry hranic kroužila okolo země v satelitu a z něho byla vysílána. Citliví radaři ve všech koutech světa ji přijímali. Měl jsem pocit přibuznosti a bezhraničnosti. Na pláži v Bretani jsem potom svým tělem vykreslil nápis: „Ať žije život!“
„Když jsem se vrátil z Biennale, začal jsem malovat na film. Koupil jsem si projektor, magneťák a maloval jsem na film obrazy v proměnách. Dělal jsem filmové experimenty na různém levném a odpadlém materiálu. Příležitost vidět je, mělo jen několik přátel při projekci v mém ateliéru.“

1965
Ve spolupráci s režisérem Václavem Bedřichem vytváří znělku televizního Večerníčku.
„Začal jsem animovat a pak spolupracovat s dětskou redakcí televize.“

1966
Narodila se dcera Barbora. Když byla větší, řekla při cestě do Jičína: „Až potkáme Rumcajse, řeknu mu, že ho táta umí namalovat.“
„Svoboda je drahá a platí se často životem. Svobodně malovat a svobodně pracovats různými médii, malbou, fotografií jsem mohl jen ve svém ateliéru. Samotná hra a barva už byly vykládány jako něco nepřípustně nepřátelského a nebezpečného. Bez možnosti vystavovat vyvolávalo ve mně izolované postavení deprese a často i nevíru ve smysl práce. Nepřestal jsem nikdy malovat, ale s vlastními výstavami mi bylo dovoleno jen kočovat po venkově.“

1967
Podle literární předlohy spisovatele Václava Čtvrtka nakreslil loupežníka Rumcajse. S režisérem Ladislavem Čapkem natočili celkem neuvěřitelných 52 dílů. Původní díly byly ještě černobílé, ale v roce 2000 - 2001 se dočkaly digitálního obarvení.
„Ve studiu jsem tehdy prakticky bydlel, ve dveřích se míjel s Jiřím Trnkou. Režisér Bedřich přišel se znělkou Večerníčka, tak jsem ji nakreslil, a v roce 1966 se mě zeptal, jestli nechci dělat na seriálu Václava Čtvrtka o loupežníkovi, ale dobrým. Scénář jsem dostal o Vánocích 1966, od ledna 1967 se už začalo vyrábět a v témže roce vysílat. Lidi seděli u obrazovek a věřili, že dobro a láska zvítězí nad lží a blbostí.“
Rumcajs se těší obrovské popularitě, pamětníci dokonce tvrdí, že při jeho vysílání se ulice vylidňovaly podobně, jako tomu bylo třeba při vysílání Nemocnice na kraji města.
Radek Pilař si do svých poznámek zapsal:
„Divácký ohlas mě povzbuzuje, lidé věří kreslenému hrdinovi, který je naplňuje touhou po spravedlnosti a rodinném životě.“
Z dobových rozhovorů:
„Děti na besedách nejčastěji zajímá, jak se seriál vytváří a jestli jsem si nechal narůst plnovous podle Rumcajse. Odpověď zní: „Ne.“ Nechal jsem si jej narůst mnohem dříve, než jsem začal kreslit Rumcajse. A to kvůli tomu, že jsem byl po holení věčně pořezaný. Neustálé vysvětlování známým, že jsem neprošel bitvou ani jiným nedorozuměním, mě časem přestalo bavit.“
„Mám dojem, že každý, kdo začne kreslit nějakého panáka, se v něm podvědomě trochu zobrazí. Když jsem začal kreslit „fousatýho“ Rumcajse, nosil jsem vousy i já, a tak jsem z toho trochu vyšel. Kdybych se tehdy oholil, podoba by se jistě vytratila. Ovšem nekreslil jsem ho podle sebe, nakreslil jsem ho podle literární předlohy Václava Čtvrtka, takhle ho napsal. Dokonce jsem se vyhýbal i tomu, aby měl kulatý nos, i když kulaté nosy kreslím rád. Animátoři kresleného filmu, velice šikovní lidé, si ale udělali takový žertík: dokázali, že Rumcajs napodoboval mou chůzi. Jednou jsem přišel na projekci a vidím, že Rumcajs dělá občas moje pohyby. Za to ale skutečně nemohu.“
Dopis Václavu Čtvrtkovi:
Milý Václave,
když jsi mi na podzim při zasílání rukopisu začal tykat, měl jsem z toho radost. Když jsem to měl opětovat, měl jsem starost. Ve mně je totiž vůči Tobě příliš velká úcta a spíš bych cítil, že Tě mám oslovovat, pane Čtvrtku nebo Mistře. Nakonec jsem se odhodlal a tykal jsem Ti.
Ale co blbnu, jsem si říkal, vždyť jsem přece přes Rumcajse příbuzný. A tak tedy přestávám koktat, když Ti, milý Václave, přeju do novýho roku hodně zdraví a radosti.
Děkuji Ti, že jsem měl možnost pracovat na Rumcajsovi.

1974
V Polsku získává ocenění Rytíř Řádu úsměvu.
 „Když se plebejec stane rytířem, to už je pocta.“
Kromě toho získal Čestnou listinu za nejlepší knihu roku 1974 v tehdejší SRN.

1976
Je zapsán na Čestnou listinu Andersenovy ceny.
Inspirativní cesta do Japonska.
„Japonci, kteří vcházejí do zahrady, mají míti umyté ruce a čisté myšlenky.“
 
1979
Narodila se dcera Marina.
„Kluky si umím namalovat sám, pro holky si chodím do porodnice.“
„Problémy jsem měl vždycky. Všeomezující komise byly sestavovány z morálně devastovaných diletantů. Nikdy jsem nebyl považován za „oficiálního“ tvůrce. Od roku 1969 jsem nebyl členem Svazu výtvarných umělců a žil jsem v obavách, že definitivně skončím. V roce 1979 mi byla odmítnuta žádost o výstavu v Praze s odůvodněním, že je Mezinárodní rok dítěte. Nebylo to lehké.“

1981
Ocenění - Ilustrátor roku v Opavě

1982
Bronzová medaile IBA v Lipsku

1985
Spoluzakládá kabinet animované tvorby na pražské FAMU.

1989
Cena Stříbrný tanečník za nejlepší animovaný film Botička na festivalu krátkých filmů Huesca ve Španělsku

1990
Zakládá Katedru animované tvorby a videa na FAMU a Asociaci videa a intermediální tvorby.
Videoshow Radka Pilaře v Galerii Václava Špály v Praze
Účast na festivalu v Clermont Ferrand ve Francii, kde mu bylo umožněno mít vlastní projekci videa.
Čestné občanství města Jičína

1991
Spoluzakládá ateliér videotvorby na FaVU v Brně.
„Nerad vyslovuji „videoart“, nerad používám slovo „umění“. Pro mne je možnost pracovat s elektronickým záznamem obrazu možností navázat na mou předchozí práci a integrovat různé výtvarné prostředky do tvaru, který má pomocí plynoucího relativního a manipulovatelného času šanci komunikovat s lidmi, vytvářet nový jazyk obrazové doby, a to nezávisle na svobodě a s plným rizikem osobní odpovědnosti. Tato tvorba znamená také další demokratizaci umění.“

1992
Stává se členem Rady Unie výtvarných umělců, Umělecké rady FAMU, Umělecké rady Ministerstva školství, Media archivu.

1993
Cena na VII. Videofestu v Berlíně

7. 2. 1993
Videoartu zasvětil poslední roky, týdny, dny i minuty svého života. S nasazením bojoval za jeho rozvoj a právem je označován za jeho zakladatele v České republice. Společně s Petrem Skalou stál u zrodu tohoto progresivního umění u nás. Bohužel i po pádu režimu narážel na silnou vlnu nepochopení a bariéry, přes což se nemohl přenést a všechny křivdy a bezpráví ho velice rozrušovaly.
„Videu vděčím za mnohé. Ve volném čase se dívám na video, které mi připravuje zatím vlídná a velkorysá příroda. Je to video „obloha“, „voda“, „tráva“, „vzduch“, „bouře“, „déšť“, „sníh večer před pouliční lampou“. Také vzpomínám na video z dětství, na „zamrzlá okna v neustálých proměnách“ a na „odrazy světla ohně z malých kamínek u babičky. Jiné příběhy smutné, napínavé i krvavé mi poskytuje bohatě televizní zpravodajství, vrací mě do světa, v němž žiji, do reality všedního dne. Věnujeme konečně čas ekologii, čistotě přírody, chceme čistý vzduch a vodu. Ekologií duše se ale nezabýváme a už vůbec ne, když jde o duši dítěte, která nemůže být ušetřena komerčního balastu obrazovky, ke které děti usedají s důvěrou, otevřenýma očima a ještě čisté.“

Umírá na infarkt, je pohřben na pražském Vyšehradě.
Radek Pilař měl přes 40 samostatných výstav, ilustroval na 50 knížek pro děti, které vyšly po celém světě, vytvořil kolem 40 krátkých filmů a večerníčků, realizoval přes 30 videozáznamů a videoartů – je zakladatelem tohoto směru v České republice.